Znáte ten okamžik, kdy host vejde do dveří a vy podle jeho pohledu poznáte, jaký má den? Já ho znám moc dobře. Víc než šest let stojím za barem, nejdřív v kavárnách Simple Caffee a Muffin Caffe v rodném Užhorodu, dnes v Plzni.
Za tu dobu jsem pochopil jednu věc: lidé si nepamatují kávu. Pamatují si, jak se u vás cítili. Jestli jste se na ně usmáli. Jestli odcházeli s lepší náladou, než s jakou přišli. Tohle je moje práce. A upřímně? Moje radost.
Jenže mi pořád něco vrtalo hlavou. Viděl jsem skvělé podniky s duší, s obsluhou, která ví, co dělá, a s atmosférou, kterou cítíte hned ve dveřích. A na internetu jako by neexistovaly. Starý web, nebo žádný. Člověk, který si večer v mobilu hledá, kam zítra zajít, se o nich vůbec nedozví.
Dlouho jsem přemýšlel, jak to teplo, které lidem dávám za barem, předat dál. Když přišel boom umělé inteligence, pustil jsem se do toho po hlavě. A najednou mi to docvaklo: web umí to samé co dobrý barista. Přivítat. Nabídnout. Vykouzlit úsměv ještě dřív, než host vůbec přijde.
Svůj první web si nikdo neobjednal. Prostě jsem si sedl a navrhl ho pro plzeňskou kavárnu Coffee Park, která žádný neměla. Pak jsem se sebral a šel tam osobně. Obsluze se líbil a dali mi kontakt na majitele. Majitel se podíval a řekl ano. Bez váhání. Na ten pocit, když vám někdo takhle uvěří, se nezapomíná.
Mám magisterský titul z ekonomie, takže se nebojím čísel, smluv ani pravidel. Ale to nejdůležitější jsem se nenaučil ve škole. Naučil jsem se to za barem: nerozdávají se tam jen nápoje. Rozdává se péče.
